Spřátelíš?

Sbééčka

1.kolo SONP!Hlasujte kdo postoupí do 2 kola

Březen 2009

SONP ( Soutěž o nejlepšího psa)

26. března 2009 v 11:54 | Tomíček |  Soutěže
Rozhodl jsem se že udělám soutěž o nejlepšího psa, takže kdo má rád nějaké plemeno psa ať se přihlásí, vašim úkolem bude jen si shánět hlasy do kol.Takže tu je přihláška, doufám že se Vás přihlásí dost!

Přihláška:

1.přezdívku
2.blog
3.plemeno psa
4.proč by to mělo vyhrát zrovna toto plemeno?

Tak honem přihlašujte se!


Pro vítěže čeká : klik na celý článek =)

Rozcestník - Co se jinam nevešlo

26. března 2009 v 11:33 | Tomíček |  Co se jinam nevešlo
Soutěže - VGS,SONB,atd....

Zvířata - všechny druhy zvířat z celého světa

Rozcestník - Blog

26. března 2009 v 11:31 | Tomíček |  Blog
O mě - všechno co tě zajímá o mě

Kontakt - kontakt na mě, nebo blogaře

Spřátelené stránky - moje Sbééčka

Ostatní - jiné věci, třeba kde já Vám píšu =)

Rozcestník - Pes

26. března 2009 v 11:26 | Tomíček |  Pejsci

Bígl - plemeno psa (obrázky,články)

Psi - všechny plemena psů

Co tě zajímá? - rady pro páničky psů

Psí klub - klub blogů o pse

Staň se členem klubu - přihláška a informace

Doba ledová 3- ukázky

25. března 2009 v 12:33 | Tomíček |  Ostatní



dinasauři s evaraci

22. března 2009 v 19:04 | Tomíček
Dinosauři žili v období druhohor, tedy asi před 245-265 miliony let. Jejich pozůstatky z této doby nalézáme na všech kontinentech. Jakési centrum dinosauří civilizace zřejmě představovala poušť Gobi, kde se našlo nejvíce pozůstatků, stejně jako první zkamenělé dinosauří vejce. Dnes někteří badatelé spekulují však i o tom, že ne všichni dinosauři se líhli z vajec, někteří prý rodili živá mláďata jako dnešní savci. Dlouho se předpokládalo, že dinosauři jako de facto plazi nedokázali udržovat svoji tělesnou teplotu, byli studenokrevní. Avšak nedávné výzkumy paleontologů ukázaly, že většina dinosaurů byla teplokrevná, a že obrovské druhy nežily ve vodě, jak se původně předpokládalo. Není to také tak dlouho, co paleontologové a biologové odhalili, jak blízko měli dinosauři k dnešním ptákům. Dlouho byli jako potomci pravěkých ještěrů představováni především krokodýli, leguáni, želvy a jiní plazi a ještěři. Dnes už víme, že mnohem více měli společného právě s ptáky, kteří se dnes považují za vývojové potomky dinosaurů, dokonce se dá říci, že v podobě ptáků dinosauři přežili svůj konec. Některé druhy dosahovaly obrovských rozměrů a hmotnosti až 90 tun, jiní byli naopak drobní jako kohout. Dinosauři byli pány planety, dominantním druhem obratlovců dlouhých 140 milionů let (pro srovnání, Homo sapiens je na Zemi asi 3 miliony let).
Drtivý dopad
Existují v zásadě tři okruhy odpovědí na otázku, proč vlastně dinosauři vyhynuli.
Historicky první odpovědí bylo přesvědčení, že dinosauři neunesli změny vývoje klimatu a svého životního prostředí. Že ztratili vývojovou flexibilitu, pružnost, příliš se na planetě zabydleli . Taková představa je spojena s přesvědčením, že vymírali poměrně dlouhou dobu. Proti tomu však svědčí již příliš mnoho indicií. Přesto i dnes jsou někteří vědci přesvědčeni, že mají důkazy o tom, jak počet dinosaurů začal klesat již sedm milionů let před koncem křídy, s nímž spojujeme i konec dinosaurů. Dalším alternativním vysvětlením je představa, že dinosauři vyhynuli v důsledku jakési choroby či epidemie. Jednu z nejpozoruhodnějších teorií zformuloval spisovatel Stanislaw Lem a my si ji představujeme samostatně na jiném místě této stránky.
Dnes je však nejvlivnějším směrem vědeckého uvažování v otázce pádu dinosauří civilizace teorie dopadu tělesa z kosmu na povrch Země. Pro to svědčí řada indicií. Tak například současně s dinosaury vyhynulo i mnoho jiných suchozemských a mořských zvířat. Zhruba ve stejné době zmizeli plesiosauři, mosasauři, ptakoještěři a také hlavní skupiny bezobratlých. Těžko si představit, že tak rozmanitá populace živočichů reagovala ve stejný čas tak nepřizpůsobivě na běžné a dlouho trvající klimatické změny.
Nejrozšířenější katastrofická teorie říká, že před pětašedesáti miliony let dopadl na Zemi asteroid o průměru deseti kilometrů, přičemž jako nejpravděpodobnější místo dopadu asteroidu bývá určován kráter na mexickém poloostrově Yucatan. Kráter, který by po takovém nárazu vznikl, by měl průměr asi dvě stovky kilometrů, a právě tyto parametry sedí na kráter Chicxulub ve zmíněné oblasti. Prach, který by síla nárazu vymrštila do atmosféry, by zakryl na dlouhou dobu Slunce, rozbil srážkový řád a rychle vyhubil řadu rostlinných, ale i živočišných, zejména suchozemských druhů. Pro zastánce této teorie je jedním z důkazů geologická vrstva iridia, na Zemi velmi vzácného přetaveného a znovu ztvrdlého popela, který se ve zvýšené koncentraci vyskytuje v asteroidech a meteoritech. Oponenti však namítají: jak to, že některé druhy zvířat přežily? Proč tato katastrofa tak zasáhla mořské živočichy? Proč vyhynuli ptakoještěři, zatímco ptáci přežili? Jakou měli v nukleární zimě výhodu? A iridium mohlo být na povrch Země vyneseno vulkanickou činností.
Právě náhlá aktivita sopečného systému je alternativní verzí teorie kataklyzmatu: Sopky mohly do atmosféry náhle uvolnit miliony tun oxidu siřičitého. To by vyvolalo celosvětové kyselé deště, které by způsobily snížení pH vody v oceánech z hodnoty 8,2 až na 7,4. Rovněž průměrná roční teplota by v důsledku toho klesla o 3,1 st. C. Do stratosféry by se dostala kyselina chlorovodíková, která by zeslabila ozonovou vrstvu. To by mohlo vysvětlit zničení populace mořského planktonu a následně i na planktonu závislých vyšších mořských živočichů. Možná že přežívající obyvatelé Země by mohli mít se vzniklou ozonovou dírou stejné problémy, jaké dnes máme my.
Jenže poslední výzkumy hrají do karet spíše zastáncům teorie asteroidu. Tým výzkumníků vedený Dougem Robertsonem z Coloradské univerzity nedávno znovu podal nové důkazy o ničivém účinku dopadu planetky na povrch Země před pětašedesáti miliony let. Robertson dokonce zavrhl tvrzení, že hlavním důvodem vymření většiny druhů byla nukleární zima způsobená vzedmutým prachem.
Podle Robertsona byl konec dinosaurů hektický, jednalo se o záležitost několika hodin či dokonce minut. Obrovské množství uvolněné energie proměnilo zemskou atmosféru v šílenou vysokou pec, ve které se všechny nechráněné rostlinné i živočišné druhy za krátkou dobu usmažily. Organismy, které byly naopak ukryty pod zemí či pod vodou, byly před žárem uchráněny a měly tak šanci pád asteroidu přežít. Tak snad přežili krokodýli, želvy i některé druhy drobných savců. Důkazem mají být drobné kuličky přetavených hornin nalézané po celém světě, zřejmě pozůstatky gigantické ohnivé bouře. Robertson na jejich základě spočítal energii pravěkého výbuchu na sto milionů tun TNT. Hmota o obrovské teplotě byla vyvržena do stratosféry a při návratu do atmosféry vytvořila ohnivé kladivo, které udeřilo na zemský povrch. Při námitce, že tato teorie znovu nevysvětluje genocidu pod mořskou hladinou, Robertson přiznal, že tu zřejmě mohla způsobit až následná nukleární zima a ochladnutí oceánu v jejím důsledku.
Jako na zavolanou pak ohlásil výsledky svého bádání italsko-americko-holandský tým zkoumající fosilní záznamy z oblasti El Kef v Tunisku. V chladných vodách jsou ulity mikroskopických tvorů podobných hlemýžďům (Cibicidoides pseudoacutus) častěji levotočivé, kdežto v teplých pravotočivé. V geologických vrstvách z doby před dopadem planetky převládají pravotočivé ulity odpovídající teplému moři. Po dopadu se ovšem objevuje vyšší koncentrace ulit levotočivých. Cosi radikálního se tedy před pětašedesáti miliony let stalo.
Na co však Robertson ani jiní zatím nenalézají odpověď, jak celé zběsilé kataklyzma přežili ptáci, na rozdíl od svých kolegů ptakoještěrů. Pod zem či do bahna se schovat nemohli. A tak, až vám ráno zaťuká na parapet holub či zazpívá na zahradě kos, připomeňte si, že jde o jednu z největších záhad na Zemi. A i své nedělní opečené kuřátko jezte s úctou, neboť se právě živíte aktérem jednoho z nejobdivuhodnějších a nejtajemnějších evolučních výkonů, s nímž se člověk dosud může těžko měřit. Ten na svou velkou zkoušku ohněm teprve čeká...
Dinosauří AIDS
Se svéráznou a zajímavou teorií o konci civilizace dinosaurů přišel roku 1989 známý autor sci-fi Stanislaw Lem. V květnovém čísle sovětského časopisu Priroda rozvinul spekulaci o tom, že by dinosauři mohli podlehnout čemusi, co by se dalo nazývat dinosauří AIDS . Inspirací pro formulování takové teorie mu byl samozřejmě virus HIV, který právě v té době začínal být tématem širší celospolečenské diskuse. Lem upozornil, že HIV je takzvaný retrovirus, který má specifickou evoluční strategii, s níž se snaží ze svého pohledu přežít a z pohledu napadené populace ji zahubit. Retrovirus se může uplatnit jen u specifické populace. Lem upozornil, že člověk jako druh dospěl do fáze, kdy bylo jen otázkou času, kdy si ho nějaký retrovirus nalezne (nalezl si ho virus HIV) a zároveň upozornil, že ve stejné situaci byli pravděpodobně před pětašedesáti miliony let právě dinosauři. Nevybaveni rozumem, kondomy a vědeckým výzkumem však museli frontálnímu útoku retroviru podlehnout, na rozdíl od člověka, který si výše uvedeným snaží svůj čas na planetě prodloužit a boj se svým retrovirem nevzdává.
Co vlastně onen nebezpečný retrovirus potřebuje, aby se rozvinul? Klíčové jsou tři předpoklady. Za prvé jde o to, aby se jím vyhlédnutá živočišná populace rozmnožovala pohlavním způsobem. Taková populace se při objevení viru šířícího se právě pohlavně dostává do naprosté pasti. Kopulace jedinců opačného pohlaví je jediným způsobem, jak zachovat druhu přežití, a přitom se každý takový akt stává potenciálním nástrojem viru pro jeho šíření. Aby však toto šíření mělo nějaký smysl, nesmí virus zabíjet hned. Musí mít jistou fázi latence, skrytého šíření a působení. Dříve než zahájí na základě tajemného impulzu tvrdý útok vůči napadené populaci, žije v tělech příslušníků druhu, aniž by je nějak viditelně ohrožoval.
Tuto první podmínku úspěšnosti strategie retroviru typu HIV musíme správně pochopit. Pohlavním způsobem se pochopitelně rozmnožují všichni savci. Zdaleka to však neznamená, že všichni savci jsou stejně ohroženi pandemií nějakého retroviru typu HIV. Většina savců totiž žije v hierarchických společenstvích a stádech. Každý samec ve stádu nekopuluje s každou samicí, protože ve stádu panují pevné vztahy vzájemné nadřazenosti a podřízenosti. Samců, kteří smějí oplodňovat samice, bývá velmi málo. Lem tvrdí, že jakousi mezní hranicí je sto tisíc dvoupohlavních jedinců v populaci. Pokud jí druh dosáhne, splnil druhou podmínku pro připravení půdy retroviru. Jenže to samo o sobě nestačí.
Třetí podmínkou je, aby se populace na takové úrovni udržela několik milionů let, či ještě lépe, aby po tento časový úsek expandovala. Po takové době totiž dochází u populací s překročenou populační mezí k zákonité eliminaci hierarchických struktur. Nekopuluje už jen několik výsadních samců či naopak samic, ale jak se říká, každý s každým . Tato sexuální demokratizace živočišného druhu je jakýmsi signálem retroviru dosud pokojně žijícímu v tělech svých hostitelů k výrobě svého zabijáckého mutanta, který brzy zahájí agresivní útok. Zhruba tři miliony let vesele expandujícímu člověku se to stalo v podobě HIV. A Lem dovozuje: vždyť dinosauři, alespoň máme-li o nich správnou představu, splnili všechny tři předpoklady. Ba dokonce, vyvíjeli se o dobrých sto čtyřicet milionů let déle než člověk. Mohli se setkat s jakýmsi velmi agresivním a po miliony let na útok se připravujícím retrovirem, způsobujícím dinosauří AIDS ?
Lem, ačkoli profesionálním fantastou, samozřejmě stojí pevně na zemi a zná logické námitky: viry se většinou vyznačují přesným druhovým zacílením při výběru svého hostitele. Dinosauři představovali pestrou škálu různých variant, které se pravděpodobně dosti geneticky lišily (ačkoli to nevíme jistě), asi jako se liší různé druhy savců, a je málo pravděpodobné, že by jedna konkrétní mutace viru mohla zasáhnout tak rozdílné živočichy. Na druhou stranu měl potenciální dinosauří HIV mnohem více času na svůj rozvoj než ten lidský. A o mutační schopnosti virů a jejich nesmírné nápaditosti začínáme cosi tušit až v posledních letech.
Jisté je, že pokud by dinosaurům skutečně vyhlásil válku virus typu HIV, neměli by šanci a během velmi krátké doby by vyhynuli. Nejen proto, že neměli kondomy. Problém totiž je, že když už zabijácká mutace viru zaútočí, tak jako to udělal HIV, má živočišný druh strašně málo času najít řešení evoluční. Teoreticky by samozřejmě existovalo: například hmyz již po miliony let populačně expanduje doslova zběsile. Hrozbu retroviru vyřešil nadřazením sociální kooperace. Mravenci, včely, termiti či vosy se sdružují do bezpohlavních společenství. Proč vlastně ta člověku tak nepochopitelná asexuálnost těchto druhů? Vždyť jsou to také druhy pohlavně rozdělené na samce a samičky. Proč u jedinců těchto druhů nezvítězila individuální touha šířit svou genetickou informaci? Proč se natolik podřídili diktátu roje či termitiště , kde plní rozmnožovací funkci jen jeden jedinec, samice-královna, která je oplodněna většinou během jediného aktu?
Podobné otázky nejsou vůbec nesmyslné. Takové druhy hmyzu při své expanzivní populační politice by se totiž při své potenciální sexuální revoluci a emancipaci sexuchtivých jedinců musely dříve či později utkat s retrovirem a těžce by tento boj prohrály. Možná se taková dramata dokonce v dějinách řádu hmyzu i odehrála. Možná, že toto drama zahubilo i dinosaury.
Člověk zatím hledá řešení útěkem od přírody ke kultuře. Přirozenou odpovědí na nástup retroviru by byl přechod k nějaké kooperativnější evoluční strategii, k níž by však naše těla potřebovala statisíce let času. Kulturním řešením jsou odpovědnost a prostředky typu kondom. A pak tu jsou samozřejmě řešení hybridní: kulturně-biologická či biologicko-kulturní. To druhé, jakási eugenika, přenesení úkolu formování populace na bedra genetických programátorů, by bylo velkou prohrou a hrozbou, na jejímž konci by proti sobě stáli genetičtí vyvolenci a chudý genetický odpad z periferie. První řešení by bylo naopak velkou výhrou. Spočívalo by v přijetí jakéhosi programu globální biologické odpovědnosti. Do něho by jistě patřily takové kroky, jaké učinila v minulém století čínská vláda projektem regulace porodnosti. To by však nesměly na naší planetě působit mocné agentury na výrobu bohulibé morálky. Svými pseudohumanistickými idejemi odvozenými z antikvariátních textů zformulovaných pro zcela jiné společenské potřeby tak stojí na straně retroviru, na straně nejzanícenějších nepřátel lidského rodu, na straně smrti, ačkoli se při svých vlivných kampaních neustále ohánějí slovem život ve všech jeho pádech.
o úhlavní nepřítel byl Karcharodontosaurus.

Giganotosaurus carolinii
Délka 12-14m
Obrovský predátor z Jižní Ameriky který rád lovil mladé sauropody. Nové výzkumy ukazují že lovil ve smečkách takže musel být postrachem všech dinosaurů kteří s nimi žili na stejném území.

Tyrannosaurus rex
Délka 12-13m
Dlouhou dobu byl považován za největšího dravého dinosaura. Pak toto prvenství převzali Spinosaurus a Giganotosaurus. T.rex žil v Severní Americe kde lovil hlavně rohaté Ceratopsidy a býložravé Hadrosaury.


Mapusaurus roseae
Délka 12-13m
Stejně dlouhý a nebezpečný jako Tyrannosaurus. Tento predátor žil v Jižní Americe a byl vážnou konkurencí Giganotosaurovi přesto že byli blízce příbuzní. Bylo nalezeno 9 jedinců různého stáří.

Carcharodontosaurus saharicus
Délka 11-13m
Další z obrovských masožravců ze severní Afriky. Byl sice menší než Spinosaurus ale zhruba stejně nebezpečný. Jeho jméno znamená ještěr se žraločímy zuby protože se jeho zuby podobají zubům pravěkého žraloka.

Tyrannotitan chubutensis
Délka 11-13m
Tento nedávno objevený theropod z Argentiny byl menší než jeho konkurenti ale pokud nelezené ostatky patřily jen průměrným jedincům tak mohli existovat jedinci ještě větší. Jisté je však že možná ještě větší theropodi než Spinosaurus teprve čekají na to až je někdo objeví.

Dinosauři

14. března 2009 v 9:54 | Tomíček |  Zvířata


Dinosauři (z řec. deinos sauros - "strašný ještěr", někdy překládáno "hrozný plaz") jsou skupinou živočichů z třídy plazů, která dominovala živočišné říši přes 160 miliónů let v období druhohor. Objevili se ve středním triasu asi před 235 mil. let a vyhynuli před 65 miliony let na konci křídy. Poslední dobou se však objevuje názor, že někteří dinosauři mohli přežít i několik milionů let do starších třetihor (paleocénu) a vymřít až před zhruba 60 miliony let. Veškeré informace o dinosaurech dnes máme nicméně pouze ze zachovaných fosílií. Ptáci jsou ve skutečnosti pokračovatelé evoluční linie dinosaurů, jak v posledních dvaceti letech dokázaly intenzivní výzkumy. Podle některých paleontologů (Robert T. Bakker, John Ostrom, Jacques Gauthier ad.) jsou pak ptáci přímo malí, agilní dinosauři (důkazem pro tuto teorii je třeba objev opeřených dinosaurů v oblasti Liao-ning). Proto navrhli vyčlenit dinosaury úplně ze třídy Reptilia (plazi) a zahrnout je společně s ptáky do nové třídy Dinosauria. Dnes již je však důležitější kladistika nežli přesné určování taxonomických kategorií, proto se touto problematikou zabývá jen málokdo.
Soubor:Triceratops Struct.jpg
Soubor:Carcharodontosaurus BW.jpg
Soubor:Achelousaurus dinosaur.png
Soubor:Eoraptor lunensis.png

Dinosauři - obrázky

14. března 2009 v 9:51 | Tomíček |  Zvířata




Zvětšit obrázek prehistoric 028.jpg

2tigři

14. března 2009 v 9:42 | Tomíček

živočich

14. března 2009 v 9:31 | Tomíček


Klokan

8. března 2009 v 13:46 | Tomíček |  Zvířata

Šimpanz

8. března 2009 v 13:43 | Tomíček |  Zvířata

lvi a tigři

8. března 2009 v 13:26 | Tomíček
Lev král zvířat, zvířata. Uvádí se 10 až 14 poddruhů lva lev východoafrický, lev senegalský, lev núbijský, lev jihoafrický, lev konžský, lev severokonžský, lev indický a ve volné přírodě již vyhubení lev berberský, lev kapský a lev perský.
Tělo lva je plně adaptováno k lovu na krátké vzdálenosti a ze zálohy. Jeho pružnost, pohyblivost a síla umožňuje vyvinout velké zrychlení, zachytit kořist a strhnout ji k zemi. Dospělí lvi jsou jednobarevní a na konci ocasu mají štětičku dlouhých chlupů. Navíc jsou to jediné kočkovité šelmy, které žijí společensky ve větších tlupách. Kral zvířátek lev - Panthera leo nemá bezpochyby konkurenci. Lev je vedle některých poddruhů tygra největší kočkovitá šelma na světě, někteří staří lví samci mohou vážit téměř 200 kg. Hlavní kořistí lvů se proto stávají velcí kopytníci - antilopy, zebry, žirafy, buvoli, prasata ap. Lovu se účastní především lvice, případně mladí samci, zatímco staří samci ze smečky často přicházejí až k "prostřenému stolu". Lvi obývají stepní, lesostepní a polopouštní oblasti převážně východní a v menší míře i západní subsaharské Afriky v počtu 20 až 30 tisíc kusů (nejnižší odhady hovoří o pouhých deseti tisících) a malý zbytek populace lva indického (250 kusů) přežívá v rezervaci Gírský les (Gir Forrest) v Indii.
Král zvířat, zvířata, lev a lvi, zvířátka, články o zvířatech

tygři a lvi

9.6.2008 16:36 | Tygři a lvi
http://www.backgroundsarchive.com/images/pub/29/29377x6eq6cc30z.jpg
http://lemberk.vcm.cz/lvi_kopie.jpgNa obrazek klikněte pravý tlačítkem a vyberte 'Nastavit jako pozadí'Na obrazek klikněte pravý tlačítkem a vyberte 'Nastavit jako pozadí'
Na obrazek klikněte pravý tlačítkem a vyberte 'Nastavit jako pozadí'
Na obrazek klikněte pravý tlačítkem a vyberte 'Nastavit jako pozadí'Na obrazek klikněte pravý tlačítkem a vyberte 'Nastavit jako pozadí'Na obrazek klikněte pravý tlačítkem a vyberte 'Nastavit jako pozadí'
Na obrazek klikněte pravý tlačítkem a vyberte 'Nastavit jako pozadí'




Lioness with Cubs Note Cardklikněte pro zobrazení původního obrázku
//<![CDATA[ //]]> //<![CDATA[ window.google_render_ad(); //]]>

kobri

8. března 2009 v 13:15 | Tomíček
Kobra
Kobra
Obrázek “http://www.wildafrica.cz/images/animals/th/212_kobra-cernokrka-naja.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
http://www.gherp.com/gallery/new/monacle%20cobra,%20albino.jpg
Obrázek “http://www.wildafrica.cz/images/animals/th/213_kobra-cernokrka.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

křejci

8. března 2009 v 13:12 | Tomíček

Křečci

27.10.2007 09:24 | Luciii | Hlodavci
Křeček je tvor hravý a zvědavý, a proto bude vděčný za každou prolejzačku a věc, po které by mohl šplhat, nebo jí prolejzat, podlejzat, přelejzat, apod. -
Křeček a jeho smysly:
Pro orientaci v okolí je pro člověka nejdůležitější zrak. Následuje sluch a nakonec čich. U křečků je toto pořádí obrácené.
Jak často dávat křečkovi vodu a jídlo?
Přestože křeček moc nepije, dávejte mu denně čerstvou vodu. Jednou denně, nejlépe odpoledne nebo navečer dávejte křečkovi hrstku směsi a zeleniny. Pokud do druhého dne všechno sní, můžete mu trochu přidat. Naopak pokud mu jídlo zůstává v mističce, uberte denní dávku. Ale pozor, může se zdát, že křeček všechno snědl, protože miska je prázdná, ne vždy tomu tak je. Křeček si tvoří zásoby a odnáší je do hnízda, kontrolujte proto, zda nemá nashromážďenou potravu v hnízdě.
Denní řád
Je důležité krmit křečka každý den v přibližně stejnou dobu, zvykne si na to a nebude si pak tvořit takové zásoby. Ovoce a zeleninu podávejte křečkovi čerstvou a dobře omytou. Nikdy nedávejte křečkovi vařenou nebo mraženou zeleninu.
Pokud bezpečně poznáte rostliny, které nejsou jedovaté, můžete dát křečkovi i ty, ale ne ve velkém množství. Křečci si pochutnají například na listech pampelišky nebo jetele.
Čeho se vyvarovat:
NIKDY
…nedávejte křečkovi slané oříšky, křupky, čokoládu, sladkosti a nic lepkavého, co by se mu mohlo zachytit v lícních torbách
…netrhejte volně rostoucí rostliny kolem silnic kvůli zplodinám, a nikdy na trávníku postříkaném insekticidy (postřikem proti hmyzu)
OBRAZKY KRECKU:
11994.jpg

Roborovský křeček

veverky

8. března 2009 v 13:09 | Tomíček

Veverky

Čeleď veverkovitých (Sciuridae) patří do řádu hlodavců (Rodentia) a dělí se na dvě podčeledi: veverky (Sciurinae) a poletuchy (Petauristiane). Mezi veverky se řadí veverky, svišti, sysli a psouni, mezi poletuchy poletuchy a poletušky. Čeleď veverkovitých zahrnuje zhruba 270 druhů živočichů, kteří jsou rozšířeni téměř po celém světě. Veverky se nevyskytují pouze v Grónsku, na Sahaře, v Arabii, na Madagaskaru, v jižním cípu Jižní Ameriky a v Austrálii. Nejrůznější podmínky, ve kterých veverky žijí, se odrazily ve způsobu jejich života. Některé žijí výhradně na zemi a v podzemí, jiné téměř neopouštějí koruny stromů.
Některé jsou aktivní výhradně ve dne, jiné aktivují pouze za soumraku. Rovněž velikost veverek je rozmanitá. Nejmenší (6 cm) a zároveň nejlehčí veverkou (6 g) je veveřička malá (Myosciurus pumilio). Nejtěžší je svišť horský (Marmota marmota) vážící až 8 kg a největší ratufa obrovská (Ratufa indica), která i s ocasem může dosáhnout délky 1 metru. Potrava veverek je z velké části rostlinná (části rostlin, plody, oříšky, semena, částečně i živočišná (bezobratlí, ptačí vejce, drobní obratlovci). Některé druhy veverek žijí striktně osamoceně a společnost vyhledávají jen v době páření, jiné jsou monogamní a celý život žijí v párech, některé druhy žijí ve velkých skupinách. Ve volné přírodě na území České republiky se vyskytují dva druhy veverek : sysel obecný (Spermophilus cittelus) a veverka obecná (Sciurus vulgaris). Ve voliérách chovatelů v České republice se můžeme setkat s více než deseti druhy veverek, mezi něž patří: burunduk páskovaný (Tamias sibiricus), čipmank východní (Tamias striatus), sysel perličkový (Spermophilus suslicus), sysel obecný (Spermophilus citelus), svišť bobak (Marmota bobak), psoun prériový (Cyromys ludovicianus), veverka obecná (Sciurus vulgaris), veverka popelavá (Sciurus carolinensis), veverka prevostova (Callosciurus prevostii), veverka černouchá (Sciurus stramineus), ratufa obrovská (Ratufa indica). Z podčeledi poletuch je často chována poletuška asapan (Glaucomys volans), známá spíš pod názvem vakoveverka.
(Pozn. Pro chov veverky obecné a sysla obecného je třeba povolení ministerstva životního prostředí ČR).
MVDr. Lubomír Palkovič

krasni delfini

8. března 2009 v 12:53 | Tomíček

Delfíni

28.3.2007 20:55 | bibina | Zvířátka
Delfíni jsou velmi inteligentní a k lidem se chovají přátelsky. "Začali kolem nás kroužit. Všechny nás semkli dohromady tím, že okolo nás dělali stále těsnější kruhy," řekl v rozhovoru pro novozélandské sdělovací prostředky Rob Howe. Toto jednání plavce překvapilo. "Nikdy předtím jsem se s něčím takovým nesetkal," zdůraznil Howe, jehož delfíni při koupání v moři doprovázeli pravidelně každý rok v létě. Podivné chování zvířat v něm vyvolávalo strach. Snažil se jim uniknout. "V té chvíli připul jeden z delfínů maximální rychlostí ke mně a prudce se ponořil. Otočil jsem se směrem, kde se měl vynořit a v té chvíli jsem jen dva metry od sebe uviděl plavat velkou šedobílou hmotu a všechno mi došlo. Byl to žralok. Byl tak bílý, jako byl bílý můj nos," vyprávěl Howe vzrušeně. "Díval jsem se směrem, kam žralok plave. Bylo to přímo k dvojici dívek, kolem nichž v té chvíli zběsile kroužili tři delfíni. Srdce mi málem vyskočilo z krku, protože jednou z těch dívek byla moje dcera."

Dalších čtyřicet minut delfíni kolem čtyřčlenné skupinky vytrvale kroužili, dokud se neobjevil nafukovací člun s plavčíkem, který si všiml toho, co se děje a potvrdil přítomnost žraloka. Když nebezpečí pominulo, dovolili delfíni lidem vrátit se ke břehu.

Podobných případů, kdy delfíni zachránili lidské životy, existuje mnoho. Lze toto chování vysvětlit? Někteří vědci na tuto otázku odpovídají, že delfíni jednají instinktivně. Podle nich to to souvisí s faktem, že před žraloky musejí často bránit svá mláďata a člověka si prý s takovým mládětem mohou splést. "Asi vycítili, že plavcům hrozí nebezpečí a instinktivně je ochránili," komentovala událost Dr. Ingrid Visserová z organizace Orca Research.

Existují i jiné názory. Mnozí badatelé jsou přesvědčeni o tom, že delfíni nám pomáhají z přátelství. Četné výzkumy dokazují, že delfíni jsou velice inteligentní a citlivé bytosti. Je proto smutné, že vztah lidí k nim tomuto faktu neodpovídá. Naopak. Delfíni jsou častou oběti rybolovu i znečištění životního prostředí. Některým druhům dokonce hrozí v blízké budoucnosti vyhubení.


Australského rybáře zachránili delfíni
(23.07.2002)

Delfíni zachránili život rybáři Grantu Dicksonovi, jehož loď se potopila na rozbouřeném moři u pobřeží australského státu Queensland.

Dicskon se svými dvěma společníky vyrazil na lov krevet. Rybáře však zastihla nepřiznivá změna počasí. Řádění živlů mělo tragický konec. Oba Dicksonovi společníci utonuli. Nechybělo mnoho a smrt si mohla vyžádat i život posledního člena posádky. Silně krvácející Dickson se křečovitě držel převráceného člunu a s hrůzou sledoval několik dorážejících žraloků. Dobře si uvědomoval, že je jen otázkou času, než se na něho vrhnou a roztrhají ho. Po chvíli začal jeden z zřaloků kroužit stále blíž a blíž. Dicskon věděl, že je zle. Už se loučil se životem, když se v poslední chvíli z ničeho nic objevil delfín a prudkým nárazem odehnal překvapeného žraloka pryč.

Celých čtyřicet hodin pak skupina delfínů chránila vyčerpaného rybáře před sežráním. Neopustili ho až do chvíle, kdy se objevili záchranáři. Dickson byl přepraven do nemocnice, kde novinářům vyprávěl, jak mu delfíni pomohli a jak jej myšlenky na rodinu udržovali při životě.


Delfín zachránil čtrnáctiletého italského chlapce
(30.08.2000)

Delfín zachránil čtrnáctiletého italského chlapce, který neuměl plavat a vypadl z člunu svého otce do Jaderského moře poblíž přístavu Manfredonia v jižní Itálii.

Delfín Filip zachránil život italskému chlapci. Delfín přezdívaný Filip (Filippo) je v Jadranu již od roku 1998 poměrně známou osobností. Neprojevuje sebemenší strach z lidí a často doprovází po dlouhé hodiny jejich plavidla. Stejně tomu bylo rovněž jedné srpnové neděle odpoledne. Emanuele Ceci vyjel se svým synem Davidem v malé lodi na moře. Chystali se chytat ryby. Moře bylo klidné. Náhle však do bárky nečekaně narazila vysoká vlna a srazila chlapce do vody. Zatímco Emanuele Ceci ještě ani netušil, že jeho syn už není na palubě, delfín topícího se chlapce vytlačil nad hladinu a dostrkal ho zpět k lodi, kde otec syna včas zachytil a vytáhl na palubu. David to později popsal slovy: "Když jsem si uvědomil, že mě Fillipo postrkuje, tak jsem se ho chytil."

Chlapcova matka Signora Ceci prohlásila: "Je to hrdina, zdá se nemožné, že zvíře může udělat něco takového, jako je instinktivní záchrana lidského života."

Filip měří 2,7 metru a váží skoro 300 kilogramů.


Na snímku výše je delfín Filip osobně. Další jeho fotografie si můžete prohlédnout zde.


Příběh Yvony Vladislavičové
(23.8.2001)

O štěstí v neštěstí může hovořit Yvona Vladislavičová, kterou po ztroskotáni lodi v září roku 1972 zahránila trojice delfínů.

Paní Yvona se s několika dalšími lidmi plavila na jachtě v Indickém oceánu. Zastihla je však bouře a devět metrů vysoké vlny loď nakonec potopily.

Tragická událost donutila Yvonu pohlédnout smrti do očí. V panické hrůze se snažila plavat, ale šance na přežití byly nulové. Pevnina nebyla v dohledu a moře bylo plné žraloků. Plavala šest a půl hodiny, dostávala křeče, byla vysílená, nohy měla zraněné, krvácela. Pak si navíc všimla, že se ve vodě blízko ní pohybuje žralok. To je konec, myslela si. Modlila se, aby smrt přišla co nejrychleji. Jaké však bylo její překvapení, když se jako zázrakem z vln vedle ní vynořil delfín a žraloka zahnal. Netrvalo dlouho a žena vysílením omdlela.

Delfíni ji však zemřít nenechali. Jeden plaval pod jejím tělem a udržoval ji nad hladinou, další dva plavali v kruzích kolem nich a udržovali žraloky v bezpečné vzdálenosti. Zdá se to neuvěřitelné, ale delfíni tímto způsobem přepravili Yvonu na vzdálenost 67 kilometrů. Po dvanácti a půl hodinách ji vysadili na jedné bóji. Krátce na to připlula loď. Yvona Vladislavičová byla zachráněna.

Co dodat? Existují vůbec slova, jimiž by bylo možné ocenit

Obojživelnici

8. března 2009 v 12:38 | Tomíček |  Zvířata


Obojživelníci


Obojživelníci jsou studenokrevní obratlovci, nejprimitivnější známí čtyřnožci. Jejich končetiny mají rozlišené zápěstí (zánártí) a jednotlivé prsty, což je odděluje od původního, rybě podobného předka.

Od pokročilejších skupin čtyřnožců je odlišuje fakt, že ještě nejsou plně přizpůsobeni životu na souši: jejich vajíčka nemají ochranný obal, musejí být proto kladena do vody (nebo do podobně vlhkého prostředí), stejně tak ani rostoucí embryo si nevytváří obaly (obojživelníci proto patří do skupiny Anamnia). Vývoj probíhá přes larvu, která žije ve vodě a prodělává metamorfózu, během které se přemění v dospělého jedince. U některých obojživelníků se setkáváme s neotenií, kdy k metamorfóze nedochází a rozmnožuje se přímo larvální stadium.

Žijících druhů je okolo 5 700. Ze všech tříd obratlovců je nejvíce ohrožených druhů právě mezi obojživelníky.

Charakteristika třídy

Obojživelníci jsou potomky lalokoploutvých ryb, u kterých se vyvinuly končetiny. U nejprimitivnějších devonských obojživelníků ještě nacházíme znaky, které jsou důkazem tohoto vývoje, moderní, recentní obojživelníci se naopak výrazně liší od svých předků v důsledku pedomorfózy, při které došlo k redukci skeletu i jiných znaků.

Všichni obojživelníci jsou poikilotermní (="studenokrevní"), nemají stálou tělesnou teplotu a někteří obojživelníci mají pozoruhodnou schopnost přezimovat v prostředí s teplotami pod bodem mrazu.

Anatomie

Končetiny: přeměna ploutve v končetinu trvala přibližně 9 miliónů let (Carroll 1996). Výsledkem je primárně pětiprstá kráčivá končetina s rozlišeným, pohyblivým zápěstím. Osový skelet: Při přechodu na souš se vyvinul hrudní koš, který chrání měkké vnitřní orgány. Výrazné jsou změny na lebce, došlo k redukci vnitřního zubního oblouku (který měly lalokoploutvé ryby), u dnešních obojživelníků se zachoval pouze jako rudimenty zubů na radličné kosti. Žaberní oblouky daly vzniknout jazylce, která se poprvé objevuje právě u obojživelníků, stejně jako jazyk samotný.

Dýchací soustava: Už lalokoploutvé ryby jsou schopné dýchat vzdušný kyslík pomocí plynového měchýře. U obojživelníků se plynový měchýř vyvinul v primitivní, vakovité plíce, které ale nejsou příliš účinné a většina spotřeby kyslíku je pokrývána dýcháním kožním. Žábry jsou zachovány jen u larev.

Oběhová soustava: Spolu se vznikem plic došlo také k postupnému zániku žaber a k oddělování velkého a plicního oběhu. Ani u dospělých, metamorfovaných obojživelníků toto oddělení není úplné, srdce má dvě předsíně, ale jen jednu komoru.

Rozmnožování: Obojživelníci jsou gonochoristé, rozmnožují se pohlavně, vývoj probíhá přes žábrami dýchající larvu. Vajíčka ani embryo nemá ochranné obaly.

Původ obojživelníků

Obojživelníci se vyvinuli v prvohorách z lalokoploutvých ryb dýchajících vzduch, jejichž ploutve se postupně přeměnily na končetiny schopné podpírat tělo. Fosilní záznam je ale poměrně kusý a je obtížné rozhodnout, jestli je daný živočich ještě rybou nebo už obojživelníkem.

Nejstarší stopy čtyřnožců byly nalezeny v usazeninách ze spodního devonu z pohoří Grampiany a Genoa River v Austrálii, nejstarším obojživelníkem, který byl popsán na základě kostí (zbytky spodní čelisti) je Obruchevichthys ze svrchního devonu a Elginerpeton. Ani u těchto druhů ale není jisté, jestli jejich končetiny byly ještě ploutvemi, nebo jestli se jednalo již o opravdové čtyřnožce.

Z doby před 363 mil. let známe rod Ichtyostega a Acanthostega. Tito obojživelníci již měli končetinu opatřenou prsty. Zápěstí ani záprstí ale nebylo pohyblivé, je tedy otázka, nakolik se tito živočichové mohli pohybovat po souši a jestli se tedy už jedná o skutečné obojživelníky. V raném karbonu se obojživelníci rozrůznili na Arthracosauria, Temnospondyli a čeleď Loxommatidae, některé linie primitivních obojživelníků pak zřejmě daly vzniknout amniotům.

Už raní obojživelníci vytvářeli velké množství forem a jejich fosílie jsou nacházeny na severní i jižní polokouli - je proto možné, že k přestupu na souš došlo na několika místech současně, a že předkem všech obojživelníků jsou lalokoploutvé ryby ze skupiny Rhipidistia, a ne už nějaký konkrétní čtyřnožec.

Na konci permu došlo ke globální změně klimatu, ochlazení a aridizace planety. V důsledku toho vyhynulo 75 % tehdejších čeledí obojživelníků a u přežívajících druhů došlo ke zkrácení metamorfózy. Nepříznivé podmínky totiž obojživelníci překonávají hibernací a při dlouhé přeměně v dospělce by živočich musel, za zhoršených podmínek, zimovat v larválním stadiu. Tím by se neúnosně prodloužila doba potřebná k dosažení pohlavní dospělosti.

Všichni pozdější obojživelníci, včetně recentních druhů, mají proto znaky larválních stadií prvohorních obojživelníků.

Dosud není jasné, jestli jsou recentní skupiny obojživelníků monofyletického původu nebo ne. Ve prospěch monofyletické teorie hovoří stavba zubu, která je stejná u všech recentních skupin i u larev vráskozubých (tzv. pedicelátní zub). Na druhou stranu mezi ocasatými, žábami a červory jsou výrazné anatomické rozdíly, což naznačuje, že se vyvinuli z různých skupin prvohorních obojživelníků.

Systém obojživelníků

Do současnosti přežila jen malá část obojživelníků, které rozdělujeme do tří podtříd: mloci, červoři a žáby. Dělení obojživelníků není ustálené, proto následující přehled je jen jednou z možných variant:

Recentní obojživelníci

Žijící druhy se dělí do tří řádů, na žáby, ocasaté a červory. Někteří zástupci:
Obojživelníci se živí hlavně hmyzem a dalšími bezobratlými, ačkoli některé druhy žerou také malé obratlovce. Většina žab loví kořist dlouhým lepkavým jazykem, který vystřelují velkou rychlostí.



ohrozena zvirata

14.9.2008 12:02| zajimavosti




.PROČ JSOU OHROŽENI ? ( tento článek prosím nekopírujte !!! )

*
Většina živočichů žijící s námi na této planetě je ohrožena vyhynutím. Stačí si vybavit deset různých živočichů a polovina z nich je ohrožena.Jaký je důvod ? Většinou je to několik důvodů, a za každým stojí vinen člověk !
Jedním z těchto důvodů je globální oteplování.To ohrožuje hlavně lední medvědy. Za globální oteplování může také člověk. Především letadla, auta a průmysl. Čím více výfukových plynů uniká do ovzduší, tím je větší skleníkový efekt a sluneční teplo nemůže unikat atmosférou zpět do vesmíru. Neustálé tání ledu, znamená pro lední medvědy zlou budoucnost. Led je pro ně životně důležitý.Protože jsou jejich hlavní potravou tuleni, a ty mohou lovit pouze na ledě. Žádný sníh a led, žádní tuleni, žádná potrava. V roce 2050 už nebudou existovat žádné ledovce ! Pro medvědy to bude znamenat konec.Vědci se domnívají že medvědi lední brzy vymřou.
Další příčinnou ohrožení zvířat je ničení jejich životního prostředí. Tímto trpí spousta zvířat.
Tropické deštné lesy zabírají asi deset milionů čtverečních kilometrů naší planety. Toto číslo se ale během příštích pár let může tragicky zmenšit ! všechen zbývající deštný prales se nachází v kritickém stavu. Vědci odhadují, že ročně ubývá až 30 hektarů těchto lesů. Když to takto bude dál pokračovat, nebude v roce 2035 existovat ani jeden kilometr čtvereční deštného lesa.
Po celém světě panuje tato strašná domněnka už spoustu let. Spousta lidí věří že se podaří deštné lesy zachránit. Jiní zase tvrdí že už je pozdě, a prakticky za pár let zmizí z naší planety. Odpovězme si však na otázku: I kdyby se podařilo ještě tyto lesy zachránit, jak by jsme se k nim chovali ? Nejspíš tak stejně jako dnes, nebo by jsme si mi lidé, konečně uvědomili jak jsou pro nás důležité, a více si jich vážili ?
Deštné lesy jsou rájem pro zoology a botaniky. V počtu rostlinných a živočišných druhů nemá prakticky konkurenci. Žije zde většina živočišných i rostlinných druhů na naši planetě. Spousta jich ještě nebylo objeveno a popsáno. Je tak prakticky možné že pokud tyto lesy naprosto zničíme, přijdeme tak o spoustu živých organismů, i o ty které jsme nestačili objevit. Důvodem proč zde žije tolik živočichů a rostlin je vyhovující podnebí . Živočichové zde mají dostatek potravy a, rostlinám vyhovují deštivé podmínky.
Dřeviny jsou dominantou deštného lesa. Zabírají většinu lesa. Poskytují domov spoustě živočichům. Ovšem právě dřevo, je hlavním klíčem k bráně úbytku lesů. Každý den zde dřevorubci vykácí spoustu dřeva. Les tak mizí šílenou rychlostí, a tak je nejvyšší čas zasáhnout !
Další příčinou ohrožení je pytláctví. Lov je hlavní příčinou stále probíhajícího úbytku velkých šelem . Většina kočkovitých šelem vlastní nádhernou srst která se jim však stala osudnou. Ačkoli dnes byl trh s kůží šelem, ať už jde o levharta, tygra, jaguára či jinou kočkovitou šelmu zakázán, stále se loví ilegálně pro černý trh, kde je tato srst hodně žádaná.
Dalšími zvířaty které musejí bít zabita jen pro to, aby dala lidem ,,část těla" jsou sloni. Ti jsou loveni pro cennou slonovinu z které se vyřezávají různé ozdobné předměty. V předminulém a minulém století se z Afriky oficiálně vyvezlo na 1000 tun slonoviny, což každý rok představovalo zabití 100 tisíc slonů. Číslo však nebude úplné, jelikož na konci minulého století kvetl nelegální obchod se slonovinou. V současné době je obchod se slonovinou přísně regulován.
Pytláci nejenže zvířata zabíjejí, ale také s nimi obchodují jako se živími. Na černých trzích se dnes dá sehnat prakticky jakékoli vzácné zvíře, od orangutaního mláděte po vzácné papoušky či hady. Prodávají se jako domácí mazlíčci, a poptávka, hlavně po některých zvířatech je velká.
Záleží tedy jen na nás lidech, jak se k tomu postávíme, jak budeme pokračovat a jestli se nám s tím podaří něco v budoucnu udělat, tak budeme se snažit to už neopakovat.....???



Panda velká

Záhada bambusového medvěda

Červený výstražný trojúhelník a v něm černobílý medvěd. Tento symbol zná určitě každý, kdo alespoň jedenkrát navštívil některou z našich či zahraničních zoo.

Označují se jim druhy, kterým v přírodě hrozí vyhubení. Ta nejvzácnější a nejohroženější zvířata světa. A černobílý medvěd, kterého mají ve znaku, mezi nimi zaujímá jedno z předních míst.

BAMBUS - to co pandy drží při životě

Tápání vědců

Panda velká vypadá na první pohled jako medvěd. A mezi medvědy skutečně patří. Ale způsob jejího života je odlišný. Zatímco ostatní medvědi jsou masožravci a rostlinnou stravou obohacují svůj jídelníček jen zčásti, pandy se živí takřka výlučně rostlinami. A to ještě ne všemi, specializovaly se na bambus. Z tohoto důvodu přírodovědci řadu let nemohli pandu nijak systematicky zařadit.Nejprve ji přiřadili k medvědům, později ji i s její menší příbuznou pandou červenou přeřadili k šelmám medvídkovitým (tedy do příbuzenstva mývalů, nosálů apod.). Pak pandám vytvořili samostatnou čeleď. Po určitou dobu dokonce patřila každá jinam - panda velká byla pravým medvědem, panda červená šelmou medvídkovitou. Nakonec rozhodly genetické a různé srovnávací testy: obě pandy jsou skutečnými medvědy. Tajemství je - snad již definitivně - rozluštěno.

Kdo je ohrožuje

Pandy obývají naši planetu téměř tři miliony let. V dobách, kdy se objevily, pokrývaly bambusové lesy značnou část Číny a přilehlých oblastí Asie. Protože bambusu bylo dost a zvířat, která by se jím živila, málo, pandy neměly důvod hledat si jiné zdroje potravy. Jejich specializace se od té doby natolik prohloubila, že jsou na bambusu závislé. A to se jim stalo osudným. Když přirozený ústup bambusových lesů způsobený změnami klimatu ještě urychlili lidé, kteří je vypalovali, aby získali půdu pro svá políčka a pastviny, pandy se ocitly na pokraji vyhynutí. Jejich souvislý domov je dnes rozdrobený na malé izolované ostrůvky lesa, které se staly pastí - pandy nejsou schopné překonávat vzdálenosti mezi nimi, nemohou se setkávat nepříbuzní jedinci a izolované populace začaly postupně vymírat. Přímý lov pand a pytláctví už jen završili jejich zkázu.

Málo pandích miminek

Panda velká se stala národním symbolem Číny a čínská vláda vynakládá nemalé prostředky na její záchranu. V případě pand ale nestačí zřizovat rezervace, dokonce ani velkoplošné. Propojit izolované ostrůvky lesů je příliš náročné a téměř neuskutečnitelné. Populace pand v přírodě je navíc tak řídká, že se samec se samicí v tom správném čase říje setká opravdu jen šťastnou náhodou. Rozmnožování pand je velmi pomalé i proto, že pandy rodí jediné mládě, a když se náhodou narodí dvojčata, jedno z nich většinou uhyne, matka se o ně nedokáže postarat.

Záchranný program

Na řadu proto přišlo zřizování výzkumních chovných stanic. V nich se zpočátku odchovávala hlavně opuštěná mláďata, o která se matka nestarala. Současně se rozvíjel program umělého odchovu pand. O ten se kromě čínských stanic pokoušejí i některé světové zoologické zahrady. Dlouho se nedařilo, pandy se v zajetí odmítaly pářit nebo se pářili neúspěšně, a pokud se přece jen mládě narodilo, více než 30 procent jich po narození uhynulo. Vědci zkoušeli všechno možné - dokonce pandám promítali videozáznamy páření divokých pand, aby je motivovali.Jako nejúspěšnější se nakonec ukázalo umělé oplodnění samic. Za poslední roky pandích mláďat úspěšně přibývá - v roce 2003 se narodilo a přežilo 16 mláďat, v roce 2004 devět, o rok později jich bylo 25 a loni již 30! Ale i když se naděje na přežití pandy postupně zvyšují, je otázkou, zda přežije i ve volné přírodě, kde jich zbývá odhadem asi tisíc. Možná je za nějaký čas budeme znát jen ze zoologických zahrad.

*

442
1
4
Stavy afrických slonů klesají !!!

Dříve se v Africe vyskytovalo na miliony kusů těchto zvířat, ale díky pytláctví jsou jejich stavy nižší. Sloni se často zdržují v Národních parcích, kde se cítí bezpečněji. Ve většině zemí jsou sloni afričtí chráněni zákonem a jejich nezákonný lov se přísně trestá. I když je tento slon považován za zranitelný druh, jeho stavy se v jednotlivých lokalitách značně liší. Podle IUCN není znám přesný celkový počet jedinců, ale v jedné oblasti na východě Afriky se na ploše 20 000 km² pohybuje okolo 10 000 jedinců, které mohou decimovat okolní floru, zatímco z mnoha míst slon zcela vymizel. V současnosti se ani neví, jestli populace slonů roste nebo klesá, protože jedna sloní generace má až 25 let a obsáhlejší analýza by trvala také tak dlouho, ale na základě pozorování se zdá, že ve většině oblastí počet slonů oproti předchozí generaci klesl.
*
*
*
*
Vyhynou i lidoopi?

Ve volné přírodě hrozí vyhynutí gorilám, šimpanzům a orangutanům. Organizace spojených národů oznámila, že pro záchranu některých druhů lidoopů ekologové naléhavě potřebují nejméně pětadvacet milionů dolarů. Podle ředitele programu OSN pro ohrožené živočišné druhy Klause Toepfera hrozí ve volné přírodě bezprostřední vyhynutí gorilám, šimpanzům a orangutanům.

Lidoopům hrozí vyhynutí hlavně kvůli pokračujícímu lovu a kácení lesů, které jsou jejich přirozeným prostředím. Zpravodaj BBC upozorňuje, že šimpanzi už zmizeli ze tří západoafrických zemí a jejich existence je ohrožena i v dalších minimálně třech státech.V posledních dnech proběhla médii také zpráva, že Sněhová vločka (Copito de Nieve), jediná známá bílá gorila na světě, zemřela v barcelonské zoologické zahradě. Příčinou její smrti byla rakovina kůže, jíž trpěla již několik let.

V této souvislosti lze jen upozornit na to, že například v Sepilocké rezervaci věnované navrácení orangutanů do přirozeného prostředí v Malajském Borneu nedávno upozornili na tak tíživý nedostatek financí, že je jejich práce ohrožena.

*

Vymírajících druhů stále přibývá

Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů zveřejnila aktualizovanou Červenou knihu ohrožených druhů. Nově se v ní objevil například lední medvěd nebo hroch.

Na seznamu zvířat a rostlin, kterým hrozí vyhynutí, je v současnosti přes 16 000 druhů. Na vině je zejména globální oteplování, pytláctví a další vlivy způsobené lidskou činností. Podle údajů Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů (IUCN), která Červenou knihu každé dva roky aktualizuje, je v ohrožení například každý třetí obojživelník, každý čtvrtý savec a každý osmý pták.

K 530 nově uváděným druhům je řazen například hroch nebo lední medvěd

Ledním medvědům vadí hlavně teplo. Pokud se nezmírní postup globálního oteplování, může se kvůli tání ledu populace ledních medvědů zmenšit v budoucích 45 letech o 30 procent.

Hroch se na seznam dostal především kvůli pytláctví, a to hlavně díky katastrofálnímu úbytku hroší populace v Kongu. Nekontrolovaný lov zavinil pětadevadesátiprocentní pokles počtu hrochů v této středoafrické zemi od roku 1994.

Špatná situace je také ve světových oceánech, například z 547 světových druhů žraloků a rejnoků hrozí celým dvaceti procentům vymření.

---------------------------------------------------------------------------------------------

*

*
*
*

ruzni zviřata5 druhu

8. března 2009 v 12:38 | Tomíček |  Zvířata
Populace ohrožených nosorožců černých roste

Podle ochránců životního prostředí se počet volně žijících nosorožců černých zvedl za poslední dva roky o 500 jedinců na celkové číslo 3 600. Přestože je to pouze 10 procent z původní populace, zdá se, že tento silně ohrožený druh má to nejhorší za sebou, důvody k radosti však stále nejsou, ochranná opatření musí pokračovat dále.

Ochránci přírody z institucí IUCN a WWF zveřejnili odhady, podle nichž v současné době na žije v Africe 3600 silně ohrožených nosorožců černých. Je to přibližně o 500 více než před dvěma lety. Ještě v sedmdesátých letech však žilo v africké přírodě na 65 000 těchto tlustokožců - během patnácti let však jjeich počet drasticky klesl až na 2,400 jedinců v polovině devadesátých let.

Toto katastrofální vymírání mělo několik příčin, tou hlavní byla a je poptávka po rohách těchto zvířat, které se například používají v tradiční domorodé medicíně. Vysoká nezaměstanost v regionu, chudoba, rozšiřování zemědělské půdy, dostupnost zbraní, války - to vše k ohrožení nosorožců jen přispělo.

Od poloviny devadesátých let však populace černých nosorožců opět roste. Momentálně již nehrozí akutní vyhubení, stále však dnešní populace těchto zvířat činí přibližně deset procent z původního počtu před třiceti lety. Ani tyto přes tyto optimistické zprávy nemohou opatření na ochranu nosorožců skončit, stále je ohrožují pytláci a dašlí faktory, a tak je třeba v důsledné ochraně pokračovat.


.

Epidemie eboly zabila v západní Africe podle vědců až 5500 goril

WASHINGTON (ČTK) - Virus ebola zabíjí v Africe více goril než lidí. Od vypuknutí epidemie této smrtelné průjmovité choroby v západoafrických státech před čtyřmi roky jí podlehlo až 5500 těchto primátů, tvrdí to ve studii otištěné v aktuálním vydání odborného magazínu Science mezinárodní tým primatologů vedený Magdalenou Bermejovou z Barcelonské univerzity. Mezi lidmi si podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) vybrala od svého objevení v roce 1976 "jen" 1200 obětí.
Gorily v Demokratické republice Kongo
Foto: Ian Redmond/UNESCO
Vědci sledovali od roku 1995 v Kongu deset skupin goril s celkem 143 jedinci. Když zde v roce 2002 propukla epidemie eboly, která připravila o život desítky lidí, zahynulo také 130 sledovaných zvířat. Obdobné následky měla také v Gabonu, kam se epidemie přenesla o rok později. Ze skupiny 95 primátů přežili šíření viru pouze čtyři.
Tým Bermejové proto přepočítal úmrtnost goril ve sledovaných oblastech na celý region a došel k závěru, že v západní Africe mu podlehlo nejméně 3500 goril, pravděpodobně ale až 5500 těchto velkých primátů.
"Známe běžnou úmrtnost v zasažených oblastech. Toto je vědecký odhad," řekl agentuře Reuters Peter Walsh, pracovník Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku, který se na studii také podílel. Podle něj zemřela ve světě čtvrtina populace goril za posledních 12 let právě vinou eboly. "Přidejte k tomu komerční lov a máme tu velkou hrozbu vyhynutí," varuje spolu s kolegy ve studii.
Vedle uhynulých goril se vědci setkali také s velkým množstvím mrtvých šimpanzů, neměli však dostatek podkladů, aby určili, kolik celkem těchto blízkých příbuzných člověka nákaze podlehlo.
Specialisté již dříve prokázali, že se smrtelný virus, který u člověka vyvolává těžké průjmy spojené s krvácením do trávícího traktu, přenáší přímo z jedné gorily na druhou. Studie tuto skutečnost potvrzuje, epidemie se podle ní šíří mezi zvířaty dokonce rychleji než mezi lidmi. To je asi hlavní důvod, proč na ni umírá více primátů než lidí. Gorily a šimpanzi se totiž podobně jako lidé dotýkají svých zemřelých druhů, a tak se mohou lehko nakazit.
Virus se přenáší při kontaktu s tělními tekutinami nemocného. Zatím na něj neexistuje žádný lék ani vakcína, a 90 procent nakažených proto na tuto chorobu umírá. Včasná diagnóza eboly je navíc obtížná, protože oběť trpí příznaky podobnými chřipce.
Podle WHO začalo šíření viru s lovem šimpanzů, z nichž se pravděpodobně přenesl na člověka.



















National Park of Serengeti, Tanzania Art Print by Kevin SchaferBurchells Zebras Photographic Print by Chris JohnsEtosha - Namibia Art Print by Roland Lobig












sloni

8. března 2009 v 12:12 | Tomíček

Co žerou sloni?

21.1.2009 16:59 | Zvířátko Jess | Žrádlo pro slony
Takže toto je rada jak udělat Vašim sloníkům žrádlo.
Dospělý slon sežere denně 100-250kg rostlinné potravy (listy, trávu, ovoce, větvičky, kořeny...) a protože využívají potravu pouze na 35% žerou mimo krátkých přestávek prakticky neustále. Mají velké množství exkrementů. Pro slony je také velmi důležitá i voda, kterou jsou schopni cítit i na několik kilometrů a této vlastnosti využívají i jiná zvířata. Sloni v období sucha najdou nějaký zdroj vody, který je ukrytý pod opvrchem a svými kly rozhrabou zem a dostanou se k vodě, která je pak přístupná i pro jiná zvířata. Slon denně vypije mezi 100-180 litry vody.

Takže si snad poradíte zatim papa!!!

Naši zoo sloni

21.1.2009 16:02 | Zvířátko Jess | Sloni
Ahoj lidi, tak tady jsou ti naši sloni.Tak si dobře vyberte a přeji vám hdně úspěchů a ať sloníci hezky poslouchají.Ahoj Vaše Zvířátko Jess

Tak to je naše sloní rodinka(vlevo)maminka Nataša,hned vedle ní je její děťátko Pinďa je to kluk ahned pravo je tatínek Samson.

Tak a to jsou naši milenci asi si užívají první líbánky.Takže vlevo máme Sáru a vpravo Eduarda.


To je naše sesterská dvojice.Vlevo je Jezí a vpravo je Claudinca.

To je naše nejstarší dvojice.Vlevo babička Michalka a dědeček Míša.

ROZDĚLENÍ: kmen: strunatci
podkmen: obratlovci
třída: savci
podtřída: živorodí
řád: chobotnatci
Sloni jsou zástupci řádu chobotnatců. V současnosti žijí tři druhy. Slon indický (Elephas maximus), slon africký (Loxodonta africana) a slon pralesní (Loxodonta cyclotis). Vymřelým druhem slona je mamut (Mammutus primigenius).
Sloni jsou největší a nejhmotnější savci na světě.
Sloním samcům se říká býci a samicím krávy.
Nejvýraznějším znakem je chobot, což je čichový a hmatový orgán. Je to vlastně prodloužený a spojený horní ret a nos. Jeho ohebnost je mimořádná. Nemá kosti ani chrupavky, ale je souborem až 10 000 svalů. Obě dýchající trubice probíhají samostatně od kořenu chobotu po jeho konec a jsou vystlány sliznicí. Sloni chobot používají jako pátou končetinu pro přijímání potravy a pití (jejich krk je krátký a málo pohyblivý) pro poprašování těla prachem a pískem, komunikaci a jako obrannou i útočnou zbraň. Můžou jím také čichat ve vzduchu, například nad třímetrovou "sloní trávou". Pomocí prstových výběžků na konci chobotu ohmatávají předměty a dokážou je také uchytit, i když jsou velmi drobné. Větší tělesa zdvihají tak, že je chobotem obejmou. Sloní kly - přeměněné řezáky horní čelisti - jsou při kořeni duté a stále dorůstají, takže sloni s ohromnými kly jsou pravděpodobně velice staří. Nejdelší známé kly měřily ve venkovní straně oblouku 345 cm a vážily asi 107 kg. Jeden kel váží asi 100 kg. Samice mají kly menší, ale u slonů indických samice nemusí mít žádné kly. Pomocí nich sloni odlupují kůru, drtí kmeny stromů, ryjí v zemi a podobně. Když začínají kly růst, jsou pokryty sklovinou stejně jako zuby u lidí. Ale jak se kly zvětšují, přestává je sklovina pokrývat. Větší část klu tvoří dentin (slonovina).
Kromě dvou klů mají sloni v každé čelisti ještě 12 třenových zubů a 12 stoliček, které jsou asi 40 cm dlouhé a 10 cm vysoké. Když se jim některý zub obrousí a vypadne, je nahrazen novým. Tento cyklus proběhne během sloního života šestkrát. Když z čelisti vypadne poslední zub, je slonovi kolem padesáti pěti let a zanedlouho umře hlady. V lebce jsou vzduchové komůrky, aby se tak snížila váha kostí. Dlouhé řezáky (kly) vězí v hlubokých trubkovitých lůžkách směřující dolů. Dolní čelist má bradu hubičkovitého tvaru a pohybuje se na rozdíl od mechaniky dolní čelisti většiny savců během žvýkání vodorovně.
Sloni jsou největší suchozemští obratlovci. Tito majestátní tvorové se vyznačují mohutnými kly, obrovskými ušními boltci a chobotem. Mají velkou sílu a jsou učenliví, a tak zvládnou i složité výkony. Proto je člověk už celá tisíciletí využívá k různým pracím (hlavně tažným). Z dřívější velké skupiny slonů žiji dodnes jen dva druhy. Slon africký a slon indický. Slon africký je o něco vyšší a má větší uši než slon indický. Dospělý samec je vysoký 3 m a jeho hmotnost dosahuje téměř 6 tun. Chobotem nasává vodu a vstřikuje si ji do tlamy, podává si potravu, čichá, zvednutím zdraví ostatní členy stáda a v hluboké vodě mu poslouží jako dýchací trubice.

CHOBOT:

vznikl prodloužením a srůstem horního pysku a nosu jako čichový a hmatový orgán. Konec chobotu je velmi citlivý a vybíhá z prstovité výběžky, jimiž sloni dovedou uchopit i zcela malé předměty. Po obou stranách chobotu jsou mohutné kly. Kly jsou vlastně přeměněné horní řezáky. Slon je používá k loupání kůry nebo k vyhrabávání menších stromů i s kořeny.

UŠI:

- používá k zastrašování nepřátel a máváním uší se slon zbavuje přebytečného tepla.

SLON INDICKÝ:

- žije v rozsáhlých lesích jihovýchdní Asie, Indie a Číny. Často bývá chován jako krotké zvíře L a jeho síly se se využívá k těžké práci se dřevem. Nejvhodnější věk ke krocení je mezi 10- 20 rokem.

SLON AFRICKÝ:

V současnosti slonů v Africe ubývá, protože je loví pytláci pro stále vzácnější slonovinu. Slonů ubývá i proto, že oblasti, v nichž sloni volně žili, mění lidé v rozsáhlé zem. farmy. V rezervacích, kde jsou sloni chráněni, se jejich stavy zvyšují a zároveň regulují kontrolovaným odstřelem, aby se nepřemnožili a neničili přírodu.
Sloni jsou na seznamu ohrožených zvířat